27.05.17

vyletět do oblak na chvíli někam daleko je docela očistné, sice jen na krátký čas, ale přece
(na moment zbavena strachů mezi cihlovými domy, spoustou jídla, vedle té Jedinečné ve žluté bundě)

Na spoustu otázek musí být zodpovězeno a já se pořád zabývám těmi samými věcmi, pokaždé dojdu ke stejnému začátku.
Potřebuji zase velký Výlet, poznat sebe a neotáčet se.

žlutá poslední dobou poutá mou pozornost

jsem uchvácena Louise Bourgeois

03.04.17

Yes, I deserve a spring – I owe nobody nothing. 
(Virginia Woolf)

 brno v noci
brno ráno s nejdražší J.

18.02.17

půlnapůl

už nejsem devatenáctiletá (ani jsem se nenadála a bylo to) a jsem vlastně trošku vyděšená, možná ani ne tak kvůli plynoucímu času (věčný problém!), ale prostě jen tak - co se teď očekává? co by mělo přijít?

V pondělí při cestě na vlak svítilo nádherné slunce (vnutila jsem mu označení prvního jarního) a přes to všechno kolem a uvnitř to celé vypadalo krásně mírumilovně. Jsou chvíle, kdy je mi dovoleno se nadechnout a vnímat jen prosté maličkosti, jako je pára v protisvětle toho slunce nebo srnky někde v dálce na poli (zanedlouho je to všechno však umlčeno těžkými balvany nejistoty).
Co je vlastně příjemnější pocit, než cítit alespoň na moment naprostou jistotu?

jednou, doufám
(nyní žiji pro okamžiky s milovanými a brzká rána s tou stejnou snídaní v drobných variacích)

(řepa!)

18.12.16

brzy

vůbec nevím, kam se poděl celý ten čas, jako by to vše proklouzlo mezi prsty a rozplynulo se v ani ne tak mrazivém prosincovém vzduchu
čas na nové číslo v kalendáři

Utéct na výlet je účinné, vytěsňuje to myšlenky na nepříjemné, ale je to jen takový zlomeček, malá chvilka. Prosincové slunce je příjemné, obzvlášť mimo toto město, za hranicemi. Stýská se mi často po mých dobře známých náměstích, parcích a uličkách, kde byl slyšet klavír, příběhy se proplétaly dlažebními kostkami a někdy se vše zdálo jako takové malé dobrodružství. Tenkrát, když kvetly šeříky a my protančili skoro celou noc, kdy se starosti rozplynuly ve vzduchu nasáklým vínem a zítra bylo vlastně dnes. Nebo když byla maturita pár hodin za námi a vše bylo tak dokonale svobodné. Opakuji se, ale tak ráda bych si některé momenty uchovala hluboko do kapes kabátu a vracela se k nim kdykoli je třeba.

Je hrozně krásné, jak se všichni z daleka vrací na Vánoce domů.
mějte je líbezné a mírumilovné x


27.11.16

dějství X., obraz VII.

slunce se dnes vplétalo mezi vlasy a studený vzduch zalézal hluboko pod kabáty a štípal, tím se listopad loučí

Někdy se málo poslouchám, jindy se přehlušuji, nic není jisté (bylo vlastně někdy?). Peřiny vypadají jako velká pohoří. Splynout s matrací, splynout se stromy (co všechno ukrývají?), splynout s prachem, splynout s nimi, splynout se mnou.
Jsem bojovníkem proti nostalgii a bojovníkem za lívance k snídani, s pomerančem a skořicí. Před několika lety jsem četla knihu o dívce s pomeranči, pamatuji se, že byla hrozně milá a jednou si ji chci přečíst znovu.
šípky jsou jako korálky

Někde uvnitř se snažím hledat (něco), abych to potom všechno vložila do fotografií a drobných obrázků, ale mnohdy je skořápka tak pevná, že nelze prorazit.


20.10.16

ťuk

všechno tak trochu svírá a já bych často chtěla vonět jako pudr, být jednoduchá a mít ty nejrovnější vlasy na světě
špatně se mi v sobě čte a ještě hůř se mi píše, ale uklidňuje mě pohled ven z okna vlaku, kdy je všechno zlaté a i když podzim utíká (doslova) a je jen předzvěstí kruté zimy, je vlídný a příroda objímá

někdy žiju trochu moc v nostalgii a snažím se přijmout, že už mi 16 dlouho nebylo a nikdy nebude


 prohlížení nových vyvolaných fotek je už docela rituál, tohle je moment z moravského krasu